Jak mě ve Španělsku málem zavřeli za znásilnění

Dopoledne v neděli 8. listopadu 2020 jsem se probudil ve své dodávce v městečku Zahara. Měl jsem mírnou kocovinu, protože večer jsme spolu s mým finským kamarádem Simem slavili naše znovushledání. Jen co jsem se vyhrabal z postele, už u nás zastavilo auto obecní policie a troubením nás vyzývalo, ať už vypadneme. Byli jsme totiž nevědomky v uzavřené oblasti Andalůsie, kde platil zákaz pohybu mezi jednotlivými obvody. Policie se nás pokusila vyhodit už večer, ale na to jsme byli moc opilí. V rychlosti jsem se rozloučil se Simem a vyrazil napříč nádherným národním parkem Sierra de Grazalema do asi 100 km vzdálené rekreační oblasti El Pinar del Rey. Byl krásný, teplý a sluneční den.

Do El Pinar jsem přijel ve dvě hodiny odpoledne. Ve tři jsem se tu měl setkat s kamarádem a bývalým kolegou z Avastu, Mikulášem Štenclem, jeho ženou Ájou a s jejich malými dětmi. Žijí v La Línea de la Concepción, městem sousedícím s Gibraltarem, už několik let. V plánu byl obyčejný piknik ve stínu borovic.

El Pinar je rekreační oblast asi 20 km severně od Gibraltaru. Je to borový les velikosti Máchova jezera. Borovice tu mají širokou a hustou korunu, takže v létě poskytují ulevující stín. Paradoxně v létě sem prý skoro nikdo nejezdí, všichni jsou radši na plážích. Jindy se ale jedná o oblíbené místo pro lidi z širokého okolí. Jsou tu desítky betonových a dřevěných stolů s lavičkama, různě rozsázených po celé ploše lesa. K některým se dá zajet autem, jinak se parkuje podél jediné cesty, která okolo parku vede. Jelikož byla zrovna neděle, lidí tu byly opravdu mraky. Hádám okolo tisícovky. Aut klidně 200. Zaparkoval jsem na okraji lesa na prvním vhodném místě a počkal na známý.

Mikuláš s rodinou přijeli kolem třetí. Nasedl jsem k nim do osobáku a pomalu jsme jeli dál a dál podél lesa, vyhlížejíc volné místo na zaparkování. Trvalo to dlouho, bylo opravdu narváno. Volný stůl jsme nakonec nenašli žádný, tak jsme rozložili deku a povídali si. Při tom jsme uždibovali dobrůtky, jako různý druhy salámků, fuet, chorizo, sýry nebo olivy. Alkohol jsme nepili.

Asi v půl šestý jsem se rozloučil a pěšky se vrátil do své dodávky. Cestou jsem samozřejmě narazil na moře lidí, ale s nikým jsem nepřišel do kontaktu. Nikoho jsem ani nepozdravil, na nikoho nečuměl, šel jsem si po svých. Najedl jsem se a když zapadlo slunce, naposledy jsem se venku vyčůral a zamkl se v autě. Od té doby, čili asi od půl sedmý, jsem z něj nevylez. Všichni masově oblast opouštěli, na rozbité cestě odjíždělo v koloně jedno auto za druhým. Po nějaké době provoz utichl a jak se ukázalo, zůstal jsem tam sám. Konečně klid! Byl jsem ospalý a tak jsem zalehl asi v půl devátý večer.

Když už jsem usínal, ozvalo se zaklepání na auto. To první jsem se snažil ignorovat, ale po chvilce následovalo důrazný zabouchání. Nejasně jsem slyšel mužský hlasy. Bylo mi jasný, že to je policie. „Opět mě přišli vyhodit, určitě se tu nesmí spát,“ říkal jsem si a otevřel dveře. V takový chvíli mi obvykle policajt posvítí baterkou přímo do ksichtu, takže nic nevidím. Tak to bylo i tentokrát. Radši jsem v celým autě rozsvítil, aby neměli důvod mě oslepovat. Tentokrát se jednalo o příslušníky Guardia Civil, nejpřísnější odnož španělské policie. Kromě ní tu mají ještě státní policii, místní policii, pobřežní stráž atd. V Čechách obdobu Guardia Civil nemáme. Nedávno jsem četl, že je mezi Španělama nejrespektovanější ozbrojenou složkou, ale mezi dodávkářema patří k nejobávanějším. Jsou dost nekompromisní, těžko je ukecat. Když ti řeknou, abys odněkud odjel, a za hodinu tě na tom místě najdou znovu, nerozpakujou se ti nafackovat.

„Je všechno v pořádku?“ ptá se polovoják. Říkejme mu třeba Pedro, protože v tomhle absurdním příběhu ještě bude hrát svou roli.
„Ano, všechno je OK.“
„Co tady děláte?“
„Spím. Zůstávám přes noc.“
Všimnul jsem si, že na mě kouká až příliš podezíravě. Do světla mého čtyřkolového příbytku vstupují další lidé. Vidím Policii Municipal i Policii Nacional. Jsou tu všichni, odhadem asi dvacet příslušníků. To už mi začíná být podezřelý. Sedím na stoličce v autě a z jejich rozhovoru se snažím pochopit, co se děje. Marně. Nemám tucha. Jsem bos a v „pyžamu“.
„Vy jste přijel tak před deseti, patnácti minutama, že jo?“
„Ne, pane. Jsem tu od odpoledne.“
„Celé odpoledne v autě?“
„Ne, měl jsem tu piknik s přáteli.“
„Jak dlouho jste uvnitř auta?“
„Od soumraku.“
„Vůbec jste od té doby nebyl venku?“
„Ne, už jsem skoro spal, když jste přijeli.“
Policajti si zase vyměňují věty, kterým nerozumím. Čas od času použijou vysílačky.

V tu chvíli přišel šok. Mezi policajtama se prosmýkla nějaká slečna a když mě uviděla, začala naprosto hystericky křičet, řvát a brečet. Ukazovala na mě prstem a nadávala. Mohlo jí být tak dvacet let. Dlouhý černý vlasy a nepříjemně nakřáplý hlas. Přidala se k ní ještě druhá holka. Robustnější, světlý kudrnatý vlasy a brejle. Obě v ošuntělých teplákách. I ta na mě nadávala a mezitím se tu druhou snažila utišit objímáním. Myslel jsem, že to bude nějaká její příbuzná, možná sestra. Dnes bych to viděl spíš na lesbičky.

Jsem totálně konsternován. Na moje dotazy co se to tu děje mi policajti neodpovídají. Odvedou ty dvě pryč a pokračují v dotazování. Odkud jsem, proč jsem sem přijel, jestli jsem už ty holky někdy viděl, jestli jsem tu viděl někoho jinýho. Trpělivě a popravdě odpovídám. Poprvý mě napadne, že byla znásilněná. Ale nikde tu není sanita a nezdá se, že by prošla nějakou fyzickou konfrontací. Nevypadá, kromě hysterickýho projevu, že by se jí stalo něco vážnýho. Napadlo mě další vysvětlení situace – při onom masovým odjezdu aut jí někdo přejel psa, ona to viděla z dálky, zaregistrovala jen bílou dodávku a teď si myslí, že jsem to byl já. Ale že by přijelo tolik policajtů kvůli psovi? Ne… Prostě nevím, co se tu děje a začínám být nervóznější. Naštěstí mám čistý svědomí, takže se nemusím bát.

„Máte nějakou oranžovou čepici?“
„Ne, mám jen zelenou.“
„Máte oranžový šátek?“
„Ne, šátek nemám vůbec.“
„Máte nějaký oranžový oblečení?“ Musím se zamyslet. Možná nějaký starý tričko z Avastu že mám někde zahrabaný, ale jistej si nejsem.
„Myslím, že ne.“
„Můžu se podívat do auta?“
„Jistě.“
„Dovolujete mi výslovně, abych prohledal váš vůz?“
„Ano, samozřejmě.“ Pedro pečlivě prohledává auto. Kouká se i do odpadků a na podrážky bot.
„Už jste tu slečnu někdy viděl?“
„Ne, nikdy.“
„Ona ale tvrdí, že vás poznává!“
„To je nesmysl. Plete se.“

Do otevřenýho auta se dere chlad, musím se přioblíct. Brýlatá dvakrát hodí kámen na moje auto. Jeden policajt mě neustále hlídá, ostatní se domlouvají na dalším pátrání a odjíždějí dál prohledávat les. Zůstávám s Pedrem a konečně se od něj dozvídám, že ona slečna byla znásilněná a že hledají násilníka. A že to pro mě nevypadá vůbec dobře, protože mě označila. Ještě že existujou testy DNA, uklidňuju se. Přesto zůstávám vystresovanej a přemýšlím, jestli tu vůbec zůstanu přes noc, když tu pobíhá nějakej úchylák. Tohle dilema za mě ovšem asi po hodině vyřeší sama Guardia Civil. Musím jet s nima na stanici podat vysvětlení. „Fajn,“ říkám „ale potřebuju se převlíknout do civilu a doufám, že mě sem po výslechu zase odvezete!“. Prej jo. Dají mi čas a soukromí se převlíknout, načež mě usazují do jejich auta. Vzadu, kam mě šoupnou, nejsou žádný sedačky. Sedím de facto na podlaze z plastu.

Všechno, co jsem měl u sebe, mi nechali. I mobil. Získal jsem pocit, že Pedro už je spíš na mojí straně. Že nevěří, že jsem to byl já. Však je mi taky několikrát oznámeno, že nejsem zatčenej. Přesto mě hned po příjezdu na stanici zavřeli do cely. Podíval jsem se při tom na Pedra zklamaně, protože celou dobu tvrdil, že jenom sepíšou papíry. „No tak, Michale… Hlavu vzhůru! Musíme to vyšetřit,“ řekl mi, než za mnou zapadly zámky. Cela byla malá, bez záchodu, s betonovou postelí bez přikrývek. Začala mi být zima a stres se stupňoval, ale snažil jsem se zůstat v klidu. Udělal jsem si selfíčko a dal na Facebook vědět, co se děje. Mile mě překvapila reakce přátel, zejména žen. Děkuju za podporu, docela mi to pomáhalo!

Po hodině čekání v cele se najedou dveře otevřely. Venku stála příslušnice s kolegou. Ty jsem dneska ještě neviděl. Taky tam byl mladej kluk v civilu, jehož pozici neznám, ale ujal se role překladatele (do angličtiny, samozřejmě). Začal tím, že nejsem zadrženej ani obviněnej a že mě teď odvezou k autu. Potom že mám jet za policejním autem až na místo, který pro mě vybrali jako bezpečný. Do rána tam mám prej počkat a kdybych se rozhodl odjet, musím být na telefonu, kdyby ode mě něco potřebovali. Nadšeně jsem souhlasil. Ulevilo se mi. Tentokrát už mě nevezli jako kriminálníka na podlaze, ale v normálním terénním autě vzadu na sedačce. Zavedli mě na parkoviště na ulici nedaleko stanice a odjeli. Bylo to špatný místo, protože jsem vyčuhoval asi metr do jízdního pruhu. Kdykoliv za mnou někdo projel, dodávka se rozhoupala, jak to bylo těsný. Čekal jsem, kdy to do mě někdo napálí. Celou noc jsem nervama nespal a hned za rozbřesku jsem přejel asi 15 km na opuštěnou pláž a zalehnul.

Bohužel, ani v pondělí jsem neměl klid, ba naopak. Jen co jsem ráno začal usínat, probudil mě telefon. Guardia Civil chtěla, abych se k nim do devíti hodin dostavil. Vrátil jsem se teda zpátky do San Roque. Auto jsem drze nechal na parkovišti vyhrazeným pro policajty. V budově mi bylo vysvětleno, že mě od deseti hodin čeká soud, tady ve městě. Opět jsem nechápal. Podepsal jsem papíry, že jsem byl poučen o svých právech, a eskortovali mě k soudu. Asi hodinu jsem tam čekal na chodbě, když najednou přišly ty dvě slečny ze včera. Ta jedna, když mě viděla, spustila opět hysterickej záchvat. Mně už to přišlo jako divadlo. Křičela, brečela, trhala si vlasy a naznačovala, že se na mě každým okamžikem vrhne. Její kamarádka to samý. Šílená scéna, ostatní vyděšeně koukali. Přiběhla ochranka a snažila se tu holku dostat dál ode mě. Ta toho využila a předstírala, že na ní jdou mdloby, zůstala s podlomenýma kolenama na ostraze viset. Já zachovával klid a snažil jsem se jejich směrem radši vůbec nekoukat. Po několika hodinách čekání jsem měl asi pětiminutový rozhovor s právníkem a překladatelem, kteří mi byli zdarma poskytnuti. Neměl jsem dojem, že to k něčemu bylo. Po dalších hodinách začal vyšetřovací soud. Před tím mě ještě asi na půl hodiny zavřeli do prázdný místnosti, protože poškozená měla odcházet a oni se báli, že při pohledu na mě utrží další psychickou újmu. Cítil jsem se poněkud poníženě.

Soudkyně byla mladá žena. Stál jsem před ní u mikrofonu, překladatelka vedle mě. Po pravici soudkyně seděl obhájce a za námi jeden člověk obsluhoval záznamovou techniku. Ochranka hlídala dveře. Mluvili jsme zásadně přes překladatlku, velice příjemnou postarší dámu. Opět jsme jako jazyk komunikace využili angličtinu a doporučuji tak učinit všem v podobný situaci. Protože pokud bych trval na překladu do češtiny, trvalo by jenom sehnat takového překladatele několik dnů. Samozřejmě, pokud by proti mně bylo zahájeno trestní řízení se vším, co k tomu patří, trval bych na překladateli do češtiny. Teď ale byla šance, že se obvinění úplně vyhnu. Výslech trval asi 30 minut. Vyšetřovací soudkyně (obdobu v Čechách nemáme, nejsme na rozdíl od Španělska inkvizičním systémem) se ptala na nejrůznější věci. Na některé se už ptali policajti. Konečně jsem se dozvěděl, že nešlo o znásilnění, ale o sexuální obtěžování. Někdo prej na tu holku šahal, když seděla na lavičce. Někdo vysoký, s oranžovou čepicí a šátkem a v montérkách. Úplně mimo můj popis. Nakonec se zeptala, jak si to celé vysvětluju, zejména to, že mě ta holka identifikovala. Popravdě jsem řekl, že nemám tušení. Nikdy jsem jí neviděl, od sedmi do devíti jsem byl uvnitř auta. Můj obhájce se mě dvakrát na něco zeptal, týkalo se to převážně Mikuláše jako svědka a taky připomněl, že mi policie prohledala auto a nic nenašla. Pak najednou soud skončil a začala nějaká porada v mé nepřítomnosti. Opět jsem čekal na chodbě, potřeboval jsem na malou i na velkou, měl jsem hlad a žízeň, psychicky vyčerpanej.

Během čekání na rozsudek se dostavil Pedro se svým kolegou. Nejdřív jsem se bál, že si přišli pro mě. Ale překladatelka s nima hodila řeč a prej tam jsou proto, že s nima chce mluvit sama soudkyně, protože byli na místě první, mohli říct, jak jsem na ně působil a tak. Pedro se zmínil, že si myslí, že já s tím nemám nic společnýho, nenašli se žádný důkazy, který by mě s událostí spojovaly, kromě pozitivní identifikace, samozřejmě. Nicméně obě holky prý nemají čistou minulost, byly opilé a když je vyslýchali odděleně, tak se jejich výpovědi lišily. Opět jsem začal cítit jistou naději na propuštění.

Okolo třetí hodiny mi byl sdělen rozsudek. Ne před soudem, ne z úst soudkyně nebo právníka – jen mi dali do ruky španělsky popsaný papír. Ten mi musela překladatelka přeložit. Soudkyně rozhodla o předběžném opatření spočívající v zákazu styku s oběma holkama. Nesmím je nijak kontaktovat, žádný telefony, SMS, e-maily. A přiblížit se k nim nesmím na 200 metrů. „Když jí uvidíte v obchodě, položíte nákup a odejdete. Když proti vám půjde po chodníku, přejdete na druhou stranu a ani se na ní nepodíváte.“ Dále musím zůstat v okolí, abych se mohl eventuálně dostavit k dalšímu šetření. Zvláštní je, že jsem se sám musel zeptat, kde ty holky bydlí, abych se tomu městu vyhýbal. Na to mi bylo sděleno, že na tuto informaci nemám nárok, ale že v občankách měly jako trvalé bydliště Algeciras.

Tím to pro mě skončilo. Doufám, že navždy. Říkám si ale, co když té slečně zase hrábne a prostě zavolá na policii, že mě zase někde viděla, jak jí pronásleduju? V následujících týdnech by to bylo v pohodě, protože jsem na jednom místě s přáteli, kteří mi můžou dokázat, že jsem nikde jinde nebyl, ale později, až zase budu cestovat sám? Snad bude stačit aplikace v mobilu, která neustále zaznamenává mojí polohu… Zážitek to byl nepříjemnej a každý, kdo mě zná, musí vědět, že podobnýho chování nejsem schopnej. Přesto, jak je vidět, se to může stát komukoliv.